Aranel vlítla do pokoje jako tajfun. Začala běhat po pokoji a hledat knihy. Po třech příšerných minutách hledání je konečně našla. Celá šťastná se rozplácla na posteli. Tý jo! Málem jsem dostala infarkt. Myslela jsem, že už je někdo našel.No jo, ale co teď? Mám je dát Máriusovi, nebo je někam schovat? Knihy schovala pod postel, která byla mimochodem moc pěkná a prostorná. Nevím co se mi tu před tím nelíbilo. Vždyť je to tu hezký. Ta postel nemá chybu.Je dokonce i s nebesy! Na tý se bude spát jak na obláčku. Hej! A je tu i psací stůl a dokonce i knihovna! Bylo to tady před tím?! Mno asi jsem si nevšimla…Sakra teď musím řešit jiný problém a ne to, že je tu velká postel! Vyskočila na nohy, ale zakopla o roh koberce a než se nadála, tak ležela na zemi, jak široká, tak dlouhá. Vyprskla pár nadávek a zvedla se ze země. Chtěla jít ven, ale když zvedla hlavu, tak si všimla že u dveří stojí ten idiot Abogard a tlemí se!!!
" Co tam stojíš, jak tvrdý Y?! Potřeboval jsi něco?" Aranel se vyhrabala na nohy a čekala co z toho exota vypadne.
" Prý na tebe mám dávat pozor, aby se ti něco nestalo. Myslel jsem, že nebudu potřeba, ale když se tak na tebe dívám, tak budu potřeba asi hodně." Abogard se začal křenit. Aranel nevědela z čeho má být víc v šoku, jestli z toho, že řekl dlouho větu, nebo z toho, že ji všichni hlídají. Nakonec se rozhodla pro tu dlouhou větu.
" Víš co?! Nasaď si zase tvář hráče pokru a vypluj z tohohle pokoje!"
" Márius mi říkal, že je s tebou zábava." Aranel si ho změřila od hlavy až k patě. Měl na sobě černý kalhoty a černou tuniku. Černý vlasy mu podaly na ramena. Nevypadá špatně…Heh! Sakra co to se mnou je?! To se mnou zase mlátí hormony? Ale tohle období mě už přešlo! Nebo ne? Určitě mi něco nalili do pití! Potvory jedny!Z přemýšlení jí vytrhl až Abogard, který si všiml jejího nepřítomného pohledu.
"Takhle to vypadá, když přemýšlíš?" Zeptal se pobaveně a přesunul se na židli u psacího stolu.
"Fakt vtipnej! Když jsem tě po prvý potkala na chodbě, tak si tak vtipnej nebyl!"
"Hold jsem neměl náladu. Ale zpět k tomu proč jsem tady. Márius mě požádal , abych ti to tu ukázal" Aranel se vydala k dveřím a celá "natěšená" šla na obhlídku hradu.
O dvě hodiny později
" Abogarde, já už nikam NEJDU! Taháš mě už dvě hodiny po tomhle hradu a ukazuješ mi nějaký pokoje, kam vůbec nepůjdu!""Například?"
" Táhl jsi mě přes celej hrad, abys mi ukázal nějakou místnost a když jsme tam došli, tak sis vzpomněl, že tam mám vstup zakázán! A táhl jsi mě zase přes celej hrad zpátky!" Abogard se uchichtl.
"Jo, to bylo dobrý! Ale teď ti ukážu jídelnu! To budeš koukat!"
"Jo to určitě, asi tak jako jsem se koukala na ty předchozí tři jídelny! Nevím jak ti to mám vysvětlit. Mě stačí pouze jedna jídelna. Nepotřebuju čtyři!"
"Ale co kdybys měla hlad?!" Namítal na obranu.
"Tak si zajdu do, tý kterou znám! Nebo se já po cestě hlady neumřu! A teď se vracím do SVÉHO pokoje a ty tu zůstaneš!" Aranel se otočila na podpatku a odcházela. Byla v kruhové místnosti s obrazy( Těch je tam hodně) a přemýšlela kudy má jít. Abogard ji tahal hradem skrz na skrz a teď to měla popletený! No super! To je zase den! Prvně musím trávit den s tím exotem, kterej mě tahá sem a tam a ještě k tomu jsem dostala hlad! No není to ironie?!Teď ho budu muset najít a poprosit ho, aby mě odvedl zpátky! Ale na to vlastně čeká! Kašlu na něj! Já si cestu najdu sama! Aranel se rozhodla jít rovně. Přidala na tempu. Chtěla být co nejdřív pryč a doufala, že na někoho narazí. Ale narazila jenom do brnění, který srazila na zem a ona sama se opět rozplácla na zemi. No dyť na mě nemusí posílat ani upíry, aby mě zabili! Vždyť já se zabiju sama! Děda mi vždycky říkal, že jsem soběstačná.A taky po dnešku hezky pomlácená. Vypadám jakoby mě někdo přepadl!
Aranel ze sebe začala odhazovat brnění a brbla si pro sebe nějaký nadávky. Ale když odhodila kus brnění, tak se trefila do brnění, který bylo na druhý straně chodby. Hádejte co se stalo….Samozřejmě, že spadlo i to druhý! A korunku tomu nasadil Abogard s Alastherem! Ti se řehtali až se za břicho popadali. No super! Já jsem tady všem jen pro zábavu! Vždycky jsem si myslela, že upíři nemají emoce a mají tvář hráče pokru…Prdlajs! Smějou sekalo malý haranti! Místo toho aby mi pomohli. No počkejte, to vám oplatím! Konečně se vyhrabala na nohy. " Na co tu máte brnění?!" Alasther se trochu uklidnil a přešel k Aranel, která momentálně celá rozzuřená stála mezi poházeným brněním.
" Já ani nevím. Márius ho nechal sem dát. To se musíš zeptat jeho."
"Hmmm" Abogard to už nevydržel a znovu se začal smát. Alastherovi už cukaly koutky, ale držel se. Zrovna okolo procházela nějaká "babička".
"Paní, prosím vás." Zvolala Aranel a babča se otočila. Tohle upírka nebude. Asi tu jen vypomáhá. Třeba mi ukáže cestu na pokoj a konečně se zbavím toho exota! A s Alastherem si taky ještě promluvím.
"Ukážete mi prosím cestu na pokoj?" Babča se mile usmála a kývla. Aranel k ní s radostí vykročila a nezapomněla vypláznout jazyk na upíry. Ti se ještě trochu pochechtávali, ale vydali se vlastní cestou.
" Ty jsi tu nová, že? Jsi Aranel?" No jo no, babča je informovaná.
"Ano, nevíte kde je můj pokoj?" Heh to zní divně. Ptát se někoho cizího jestli neví kde je můj pokoj, ale co!
" Samozřejmě že vím kde je. Zavedu tě tam."
Babča vážně věděla kde má pokoj a ve zdraví jí tam dovedla. Aranel poděkovala a šla složit své unavené kosti na postel. Už se blížil večer a Aranel dostala hlad, ale ještě se jí nechtělo vstávat. Tak jenom ležela a přemýšlela co bude dělat s knihami. Možná by to šlo zařídit, tak aby byly spokojeny obě strany. Mohla bych si třeba knihy přečíst a pak je dát Máriusovi se slovy "Já už je našla" To by bylo trochu divný. Ale třeba bych mohla říct, že jsem je měla celou dobu, ale musela jsem si promyslet, co s nimi udělám. Hej to je dobrý! Tak si je přečtu a pak mu je dám. Ale mohla bych je taky přepsat! Ale ne všechny to by zabralo moc času. Jenom to nejdůležitější. Samozřejmě nikomu neřeknu, že mám kopii! Jo ale kdy to mám udělat? Všichni mě sledujou. To budu řešit pak, ale kam mám schovat ty knihy než se pustím do čtení, aby mi je někdo nešlohl dřív než udělám kopii… Aranel asi po půl hodinovém intenzivním přemýšlení přišla na to, kam je bude schovávat. Prvně šla do knihovny, kterou měla v pokoji a našla v poličkách knihy, které byly stejně velké jako ty od dědečka. Vytrhla je z vazby a to samý udělala i s těmi od dědy. Každou knihu od dědy potom dala do nějaké vazby a ty pravý vazby roztrhala a vyhodila do krbu, který byl u psacího stolu. Nakonec zapálila oheň. Vazby a knihy z poliček začaly hořet. Aranel knihy od dědy uklidila do poliček až na knihu: Vše o upírech, kterou si s sebou vzala ke krbu. Kniha byla v obalu od knihy Iliada….Aranel se zrovna začetla do kapitoly: Život upírů, když ji někdo zaklepal na dveře….
Autorka povídky- Aranel van de´Corvin-nejsvetalagesie
2025 ©